Sdílet
Podle autora se děj odehrává "v roce Nula našeho letopočtu" - a to "na místě činu", v Nazaretu. Ephraim Kishon ovšem nenapsal ani historickou, ani historizující hru. V podstatě jde o apokryf, v němž jsou známé biblické motivy a děje konfrontovány s naší dobou. Proto se také - bez ohledu na čas i národnost - mohou klidně setkat postavy z Písma svatého s představiteli moderní juristiky. U Kishona je právě tento záměrný anachronismus vydatným zdrojem humoru. |
Ephraim Kishon jakožto satirik považuje za své právo i za svou povinnost pochybovat o všech zjevených pravdách, což jinými slovy znamená ustavičně klást otázky. Ve své poslední komedii se zamýšlí nad věčnou otázkou o původu Božího Syna. Jeho interpretace je kishonovsky vtipná a současně značně netradiční - někomu se možná bude zdát až kacířská. Přesto předmětem Kishonova výsměchu není žádné z existujících náboženství. On pouze zastává názor, že o všem, co lidé dělají anebo co si vymysleli, je možné psát s humorem - "s výjimkou holocaustu". |
Svá díla napsal převážně hebrejsky, některá i maďarsky a německy. Jeho "Paternitní spor" měl světovou premiéru 11. listo-padu 1998 v berlínském divadle Die Tribüne. Představení v au-torově režii dosáhlo sto dvaceti repríz. |
Překladatelka vycházela ze zmíněného německého znění. Po předchozí domluvě s autorem transponovala děj do "českého" Nazaretu. Tento posun je nejzřetelnější ve výjevu Tří králů. V podobném duchu se ubírá režijní koncepce Juraje Herze, který v "improvizované" předehře navozuje atmosféru stylové pražské kavárny - a onen smyšlený paternitní proces interpretuje jakožto precedenční případ, do jehož rekonstruce se s odstupem dvou tisíciletí mohou vcítit i dnešní diváci.Tento princip "divadla na divadle" je ostatně obsažen už u samotného Kishona… A co říci závěrem? Zaplaťpánbůh za tu Vaši "božskou" komedii, pane Ephraime Kishone! |